Zrod hvězd a....... (1)

Tento materiál je vyjímečně uvolněn z privátní sekce tohoto magazínu jako ukázka formy a úrovně reportáží, které mají k dispozici naší privátní čtenáři.

Několik textů ze sbírky z Nag Hammádí popisuje vesmírný původ Archónů.

Nejcelistvější verzí tohoto popisu je Janův apokryf, nalezený v NHL (Nag Hammadi Library – knihova v Nag Hammádí) ve třech různých verzích, ale objevující se také ve zdroji nepocházejícím z této egyptské lokality – jmenovitě v Berlínském kodexu. V anglickém vědeckém vydání veškerých spisů nalezených v NHL jsou obsaženy všechny čtyři verze s tím, že jsou vytištěny paralelně vedle sebe ve dvou sloupcích na protilehlých stránkách. Jde o příběh, podle něhož Archóni povstali z vesmírného řádu díky nečekanému pádu Sofie. Příběh rovněž líčí, jak se Archóni vměšovali do lidských záležitostí. Nejde o líčení nikterak detailní, ale zato hodnověrné.

Janův apokryf rovněž popisuje cíle a taktiku Archónů, stejně jako způsob, jakým se chovali k lidstvu. Klíčovým slovem pro tento způsob by mohlo být vměšování. V jazyce srovnávací mytologie vytváří tato situace scénář svědčící o jejich častých intervencích. Podle gnostiků Archóni správně patřili do mimozemské říše nacházející se v planetárním systému mimo Zemi, a tudíž byli a jsou v naší biosféře vetřelci.

Hrozba vměšování Archónů do lidské říše je jasně popsána v mýtu o stvoření, v němž vystupuje Sofie. Yaldbaoth, vůdce archónských hord, „neměl úctu a poslušnost vůči místu, odkud přišel.“ (Janův apokryf: 12,10, citováno v Alien Dreaming).

Tento problém je součástí příběhu o vzniku našeho druhu.

I my, stejně jako Archóni, podléháme stejnému vesmírnému principu seberegulace.

Pokud bychom my, jakožto druh, „neměli úctu a nebyli poslušní vůči místu, odkud jsme přišli“, pak bychom riskovali ztrátu tohoto místa ve vesmírném řádu. Gnostické učení o Archónech bylo vytvořeno tak dovedně a skvěle, že je nemůžeme nikdy obviňovat z toho, co děláme sami. Nicméně Archóni existují nezávisle na nás a mají značný vliv na naše chování a názory. Jsou tedy jak aspekty naší mentality, tak nezávislými mimozemskými entitami.

Toto jak…tak je typické pro noetický důvtip gnostického učení.

Mýtus stvoření, v němž figuruje Sofie, je vyprávěním sledu událostí – samotným kosmologickým scénářem jako takovým, zatímco interpretace toho, jak Archóni ovlivňují lidstvo, už je pouze jeho komentářem, rozborem původního příběhu, a do určité míry i jeho rozšířením. Na rozdíl od původního příběhu se gnostické názory na archónské vměšování v žádném samostatném textu nenacházejí, a pokud se přece nějaké najdou, jsou často zkreslené a útržkovité. I přesto jsou ale hlavní kontury tohoto vměšování zcela jasné.

Čas od času porovnávám Archóny se současnými ET – tedy takovými „mimozemskými“ entitami, které se, jak se zdá, pohybují v našem světě. Mám na mysli konkrétně Šedáky a Reptiliány, jež jsou hojně spojováni s pozorováními UFO, setkáními a únosy. O těchto entitách, jak víte, existují celé rozsáhlé mytologie.

Mým cílem je zde ukázat, co je na gnostickém příběhu o Archónech unikátní, a současně provést analýzu jejich aktivit.

V této eseji bych rád shrnul kosmologický příběh, mýtus o stvoření, v němž vystupuje Sofie, se zvláštním zaměřením na Archóny jakožto mimozemské životní formy. V doprovodném textu How We Are Deviated („Jak jsme odkláněni“) profiluji Archóny ještě detailněji, za účelem osvětlit jejich motivy a taktiku popsané v různých gnostických textech.

Vesmírná interrupce

Ústřední událost v gnostické kosmologii se týká Eónu Sofie, božstva v Pleromě (spirituálním světě gnosticismu, nacházejícím se z astronomického hlediska v jádru naší nebo jakékoliv jiné galaxie). V pojednání o Padlé Sofii se tento Eón prudce vynoří z kosmického středu a vytvoří masivní vzruch ve sférách elementární hmoty v galaktických ramenech, jež galaktický střed obepínají.

Tato mytologická událost by se dala představit jako jev, který je popsán v moderní kosmologické fyzice: Nevypočitatelný výtrysk plazmatického proudu z galaktického jádra vybudí elementární hmotu v okolních oblastech, čímž vytvoří spoustu neorganických forem života.

Tyto formy se nazývají Archóni (z řeckého slova archai, „předcházející, počáteční“), protože jsou zrozeni jako první, ještě před sluncem a před celou planetární soustavou jako celkem.

Archóni jsou humanoidní stvoření anorganického složení, ale jsou svým způsobem živí a obdařeni vědomím. Jejich prvním přirozeným prostředím je ta oblast galaxie obklopující jádro, do níž z něho vlétl proud plazmy. (V dnešní době astrofyzici dovozují existenci těchto výtrysků díky důkazům o paprskovitých tunelech táhnoucích se od jádra či centrálního vyboulení do okolních oblastí galaktických ramen.)

Tyto pohyby se dějí v oblasti Orionu, nejznámějšího a snadno rozeznatelného souhvězdí na noční obloze. Takto vytvořené archónské entity jsou dvojího typu:

• - novorozeneckého (neboli embryonálního, připomínajícího lidský plod)

• - drakonického (připomínajícího plazy, ale stále humanoidních tvarů)

Základní podoby těchto entit mohou být vypozorovány ve fraktálním vzoru kolem Mandelbrotovy množiny.

Gnostikové nazývali tuto událost „vytvářením Archónů“ nebo také „vytvářením omylů a chyb“, protože dávali mezi Archóny a lidskou tendenci mýlit se rovnítko – to je zajímavý jazykový jev, jenž je vysvětlen níže a jenž se týká gnostické teorie omylu.

V bizarním podobenství je fraktálové tvoření Archónů přirovnáváno k „interrupci bez jakékoliv vlastní síly. Přišli na svět jako stíny v rozlehlé rozbředlé substanci… a Sofie se vznášela nad touto chaotickou hmotou, která byla vyloučena jako plod při potratu.“ (O původu světa, 99: 5-10, 20-25)

Mýtus o Gaie popisuje, jak je Eón Sofie spontánním tvořením těchto entit ohromena, neboť k této události v jejím „Snění“ o systému světa kdesi daleko mimo Pleromu nedošlo.

Archóni povstali z nárazu zbožštělého silového pole, které automaticky uspořádává chaos nezpracovaných elementů, demu, podobně jako proud zvuku tvaruje jemný písek na rovném povrchu (tzv. „Chladniho obrazce“) nebo magnet železné štěpiny do nádherných růžic siločar. Tato dynamika vytváření vzorů je božskou autopoesis, obřími živoucími proudy, které protékají Snočasem.

Archóni se nejprve objeví v novorozenecké podobě a další mutací („zbavením se ocasu“) se posléze vytvoří drakonický typ. Janův apokryf popisuje, jak Eón Sofie ukryje hlavního Archóna ve světelném oblaku, aby Pleroma nezpozorovala „interrupci“, kterou Sofia mimoděk způsobila.

Touto představou poukazuje mytologie přímo na konkrétní událost popisovanou v moderní astrofyzice.

Zrod Slunce

Podle moderní astrofyziky prý vzniklo Slunce, centrální hvězda naší planetární soustavy, explozí uvnitř mlhoviny Orionu.

V oblasti, jíž mytologie popisuje jako Orionův meč, nebo také „Osiridův falus“, se nachází husté molekulární mračno, kolébka rodících se hvězd. Slunce bylo doslova vyvrženo z této oblasti. Hvězdná exploze má dvojí účinek: vrhne nově zrozené slunce na trajektorii proti proudu třetího galaktického ramene, a jak se slunce pohybuje tímto směrem, připomíná jeho rotační pohyb turbínu, která do svého víru vtahuje elementární hmotu. Vír se postupem času zploští v tzv. „protoplanetární disk“.

(Toto je extrémně důležitá informace. Studenti Modrého Světla by si v tomto ohledu mohli vzpomenout na "aktivační klíč 117", kde se detailním způsobem probírá energetická anatomie souhvězdí Orionu včetně nejbližší "hvězdné brány" v prostředí "pásu Orionu" (Orionův meč, Osiridův falus). Vpomeňte také na nedávné informace ohledně fixace našich předků na kopírování souhvězdí Orionu v podmínkách naší planety. Čtenářům bych chtěl připomenout, že magazín Matrix předává informace v takové podobě, aby v oné konečné fázi datové konvergence tvořily ucelený obraz. Proto i když na první pohled vzájemně odtržené a izolované informační bloky na sebe vzájemně navazují. Mějte to prosím na mysli. Dovoluji si se vší pokorou tvrdit, že v tomto ohledu je Matrix-2001 vyjimečný, pozn. J.CH.).

Podle současných modelů vývoje vesmíru a slunce je třeba si tento disk představit jako neuvěřitelně široký plochý prstenec složený z elementární hmoty, v jehož středu spočívá naše Slunce, hučící a planoucí jako nějaká vysoká pec.

Nezpracované, surové prvky se začnou postupně oddělovat a prstenec se rozčlení na pruhy (pásy) soudržných částic, z nichž se zhuštěním stanou jednotlivé planety. Okolnosti tohoto procesu pak náhodně způsobí, že se pruh částic zhustí a vytvoří planetu Zemi právě v onom unikátním místě, které se nenachází ani příliš daleko od Slunce, ani příliš blízko. Tato pozice poskytuje ideální podmínky pro vytvoření biosféry. Podmínky ve zbylých pásech blíže ke slunci či dále od něj vznik organického života neumožňují.

Takto tedy zní moderní kosmologický příběh, ale gnostický mýtus o vytvoření planet se od něho v několika klíčových bodech liší.

Gnostičtí zřeci, kteří vesmír často a pečlivě pozorovali, spatřovali ve všech událostech součást probíhajícího zázraku vědomí. Uvědomovali si, že síly, jimiž disponujeme a díky nimž jsme si schopni kosmos uvědomovat, nejsou výlučným vlastnictvím lidí, ale patří samotné dynamice vesmíru jako takové. Proto tedy považovali všechno to, co se stane „tam venku“, mimo hranice Země, za výraz uvědomění a vědomí operujícího ve vyšších dimenzích.

Exploze slunce v mlhovině Orionu tak pro ně byla událostí, jíž byly svědky a kterou pocítily kosmické síly, dokonce i toto slunce samo.

Ve své „vizionářské rekonstrukci“ této události použili gnostikové k popsání vzniku naší planetární soustavy jazyka mytologie, z něhož vyplývá, že tuto událost chápali jako vědomý proces, pociťovaný a dosvědčený kosmickou přítomností. Pro zřece, kteří tento mýtus rozvinuli, znamenalo sousloví „jako kdyby“ to samé, co „ve skutečnosti“. Neantropomorfizovali, klamně nepromítali lidské kvality do mimolidského světa, ale snažili se podrobně popsat vědomé, sebe si uvědomující kvality vesmíru jako takového.

Gnose je živoucím poznáním živoucího vesmíru.

Podle gnosticismu byla erupce našeho Slunce v mlhovině Orionu zpozorována Eónem Sofií a legií Archónů, které vytvořila jako nechtěný vedlejší účinek svého zásahu.

Zpočátku jsou archónické entity pouhým vlněním formujícím se v v hustých polích elementární hmoty zvané dema (což je jakási chaotická změť atomů a subatomárních částic).

Na počátku mají podobu zvlněného filigránu na povrchu kovu, ale když v Orionově mlhovině dojde k erupci a vytvoří se slunce, začnou na ně působit silné vířivé účinky. Materiál tvořících se Archónů se začne organizovat kolem rotujícího solárního víru, jenž se poté zploští do rozlehlého rotujícího talíře a rozčlení se na jednotlivé pruhy (pásy). (Tady se popis shoduje se současnou vědeckou teorií).

Nic z výše popsaného se ale neděje bez účasti vědomí. Formující se vesmír je pozorován a pociťován silami, které ho vytvářejí. (Prostřednictvím čeho k tomuto pozorování dochází – co funguje v kosmickém měřítku jako smyslové orgány? Já bych řekl, že shluk rezonančních skořepin, podobných strukturám z vyšší dimenze, o nichž hovoří teorie strun.)

Během utváření protoplanetárního disku jsou do něho Archóni vtaženi. Jsou neorganickými bytostmi, jejich fyzické složení odpovídá anorganické chemii planet, s výjimkou Země. Jak se disk vyvíjí, hlavní Archón, bytost reptiloidního typu zvaná Salkas, Samael, či Yaldabaoth, toto utváření pozoruje a mylně se domnívá, že je to on sám, který je původcem a tvůrcem formující se soustavy. Je to jako by hlavní Archón viděl svůj odraz ve vytvářejícím se slunečním disku a poté si onu soustavu přisvojil jako vlastní výtvor.

-pokračování-